Nikdo nevydá zákaz demonstrací. Takhle se to nedělá a nikdy nedělalo.
Zákaz je vidět. Dá se proti němu protestovat, dá se o něm psát, dá se u soudu zrušit. To, co se dělá místo něj, je nudné, technické a nejde z toho udělat titulek — a přesně proto to funguje.
Oznámení není žádost o povolení
Začněme u omylu, který drží většina lidí včetně těch, kdo by nějakou akci uspořádat chtěli: že shromáždění někdo povoluje.
Nepovoluje. Zákon o právu shromažďovacím stojí na oznámení. Svolavatel dá obci vědět, že se něco bude konat — kdy, kde, jak dlouho, kolik lidí čeká a kdo za to odpovídá — a obec to vezme na vědomí. Zakázat shromáždění smí jen z důvodů, které zákon vyjmenovává, musí to udělat rozhodnutím a to rozhodnutí je soudně přezkoumatelné.
Rozdíl mezi povolením a oznámením není slovíčkaření. U povolení je výchozí stav ne a přesvědčovat musí člověk. U oznámení je výchozí stav ano a přesvědčovat musí úřad, a to u soudu.
Kdo ten rozdíl nezná, nechá se odradit ústním „to vám tady nedovolíme". Což není zákaz. Je to věta.
Sepsali jsme o tom návod — co má oznámení obsahovat, v jaké lhůtě se podává a kde se to nejčastěji zadrhne.
Jak se právo okrajuje
Postupuje se po kouscích, z nichž každý zní rozumně sám o sobě.
Rozšíří se důvody k zákazu. Nejdřív bezpečnost, což nikdo nezpochybní. Pak plynulost dopravy, což zní jako správcovská starost. Pak ochrana veřejného pořádku formulovaná tak široce, že se pod ni vejde cokoli, co je někomu nepříjemné. Každé rozšíření se obhajuje případem, který se opravdu stal — a pak se použije na sto případů, které se nestaly.
Přitvrdí se podmínky pro organizátory. Delší oznamovací lhůty, odpovědnost za škodu, požadavky na pořadatelskou službu, někde i pojištění. Pro velkou organizaci s právníkem a rozpočtem je to administrativa. Pro pět sousedů, kteří se naštvali kvůli konkrétní věci ve svém městě, je to překážka, která akci zabije dřív, než vznikne.
Tohle je na celé věci podstatné: omezení nikdy nedopadá rovnoměrně. Dopadá na ty, kdo mají nejmíň zázemí — tedy přesně na ty, pro které je shromáždění jediný dostupný nástroj.
Přidá se kamera. Rozpoznávání obličejů na shromáždění znamená, že účast je zaznamenaná. Nikdo vám nezakáže přijít. Jen budete vědět, že se to o vás ví, a příště zvážíte, jestli to za to stojí. Účinek se nedá změřit, protože se projeví na lidech, kteří nepřišli.
Přidá se žaloba. Ne aby se vyhrála, ale aby se vedla. Roky jednání a náklady na obhajobu udělají svoje i tehdy, když soud nakonec rozhodne ve váš prospěch. Cílem není rozsudek, cílem je únava.
Ani jeden z těch kroků není zákaz. Dohromady dělají totéž — a nikdo za to nenese odpovědnost, protože každý krok schvaloval někdo jiný a v jiné době.
Proč na tom záleží víc, než se zdá
Protest je nástroj těch, kdo nemají jiný. Kdo má peníze, najme si lobbistu. Kdo má médium, napíše úvodník. Kdo má obojí, nemusí na náměstí nikdy v životě.
Když se protest omezí, veřejná debata se nezmenší rovnoměrně. Zmenší se jen o hlasy lidí, kteří si vliv koupit nemohou. Zbytek zůstane přesně tam, kde byl — v kancelářích, u obědů a v redakcích.
Protest je nástroj těch, kdo nemají peníze na lobbisty ani vlastní médium. Když se omezí, zbude veřejná debata jen těm, kdo si ji mohou zaplatit.
„Ale vždyť to obtěžuje lidi"
Ano. A je to tak správně.
Určitá míra obtěžování je podstatou veřejného shromáždění. Kdyby demonstrace nikomu nevadila, nikdo by si jí nevšiml — a všimnutí je celý smysl. Průvod, který nikoho nezdrží, a shromáždění, které není slyšet, jsou vyjádření názoru do prázdna.
To neznamená, že si smí kdokoli udělat cokoli kdekoli. Znamená to, že zákon má mezi právem shromažďovat se a chodem města vyvažovat — ne používat pohodlí okolí jako univerzální důvod k zákazu. Rozdíl je v tom, jestli obec hledá způsob, jak akci umožnit, nebo záminku, jak ji nemít.
Kde stojíme
Musí to zaznít jasně, protože se to překrucuje snadno: organizujeme a podporujeme výhradně pokojný a zákonný občanský aktivismus. Násilí odmítáme.
Nejen z principu, i když ten by stačil. Také proto, že násilí na demonstraci vždycky poslouží hlavně jako záminka k omezení práv všech ostatních — včetně těch, kdo tam přišli pokojně a kvůli něčemu úplně jinému. Kdo na akci rozbije výlohu, pracuje pro druhou stranu, ať si o sobě myslí cokoli.
Kudy ven
Nemáme mandát a nepředstíráme, že píšeme zákony. Je ale namístě říct, co by pomohlo:
- Úzce vymezené důvody pro zákaz shromáždění, vždy soudně přezkoumatelné.
- Žádné plošné snímání a rozpoznávání obličejů účastníků. Cílené sledování konkrétního podezřelého se soudním příkazem je něco docela jiného.
- Ochrana před šikanózními žalobami, jejichž smyslem není vyhrát, ale umlčet.
- Čitelná identifikace zasahujících policistů. Anonymní zásah je nepřezkoumatelný zásah.
- Nezávislé prošetřování zákroků proti pokojným shromážděním.
Co s tím děláme my
Tohle je část, na kterou nepotřebujeme ničí souhlas.
Pomáháme lidem s oznámením shromáždění — návodem i tím, že s nimi na úřad někdo dojde, když do toho jdou poprvé. Ohlášené akce zveřejňujeme v kalendáři a pomáháme na ně sehnat lidi, protože pět lidí na náměstí je horší výsledek než žádná akce. A sledujeme, jak jednotlivé obce s oznámeními nakládají — rozdíly mezi nimi jsou velké a nikdo je systematicky nepopisuje.
Celé téma: Právo protestovat. Pokud chceš akci uspořádat, ozvi se — poradíme s ohlášením i s organizací.