Moc není zboží

Většina sporů o politiku se vede o to, kdo má pravdu. Málokdy se vede o to, kdo vůbec může rozhodovat. Přitom tahle druhá otázka je ta podstatná.

Co se dá koupit

Za dost velký kapitál si dnes lze pořídit věci, které by na prodej být neměly.

Politický vliv se nekupuje obálkou — to je představa z devadesátých let. Kupuje se financováním kampaní, vlastnictvím médií, které o kampaních referují, zaměstnáváním lidí, kteří připravují znění zákonů, a schopností vydržet jakoukoli kauzu déle než ten, kdo ji odhalil.

Bydlení celé generace se kupuje jako portfolio. Ne proto, že by v těch bytech někdo chtěl bydlet, ale proto, že cena poroste.

Kontrola nad zásadní částí ekonomiky se kupuje postupným skupováním konkurence, až v jednom odvětví zbydou dva hráči, kteří se navzájem nemusí přemáhat.

Proč to není závist

Námitka bývá tahle: nezávidíte prostě úspěšným?

Ne. Rozdíl je mezi vydělat peníze a koupit si za ně pravidla. Firma, která soutěží kvalitou, cenou nebo nápadem, je v pořádku — dokonce je to přesně to, co má trh dělat. Firma, která soutěží tím, že si zajistí zákon na míru, dotaci šitou na vlastní projekt nebo úřad, který se na ni nedívá, nesoutěží vůbec. Vybírá mýto.

Nikdo by neměl mít možnost koupit si politický vliv, bydlení celých generací nebo kontrolu nad zásadní částí ekonomiky jen proto, že má dostatek kapitálu.

Není to o charakteru

Tady je věc, na které záleží nejvíc: tohle není otázka toho, jestli jsou konkrétní lidé nahoře slušní, nebo ne. Někteří jsou. Je to otázka toho, co systém umožňuje. Když je možné koupit si vliv, někdo si ho koupí — a ten, kdo si ho nekoupí, prostě prohraje s tím, kdo ano.

Proto nemá smysl čekat na lepší lidi. Má smysl měnit to, co si za peníze koupit jde.

Co s tím

Naše odpověď je rozvedená ve čtrnácti bodech. Ve zkratce jde o tři věci:

1. Zúžit, co je na prodej. Střet zájmů řešit nekompromisně, průhledné vlastnictví médií, antimonopolní úřad s pravomocemi.
2. Rozšířit, kdo rozhoduje. Použitelné referendum, závazná občanská iniciativa, spolurozhodování na pracovištích.
3. Vrátit pod veřejnou kontrolu, co nesnese monopol. Vodu, energii, infrastrukturu, bydlení.

Žádný z těch kroků není revoluční. Všechny jsou ale nepohodlné pro ty, kdo dnes platí za to, aby se nestaly.